Číslování podle ČSN mělo vlastní logiku a člověk, který systém znal, dokázal už ze samotného označení vyčíst poměrně mnoho informací.

U spojovacího materiálu byl tento systém zvlášť zajímavý. Úplné označení výrobku dokázalo spojit informace o jeho tvaru a rozměrech, materiálovém nebo pevnostním provedení a také o povrchové úpravě.

Jednotlivé požadavky přitom vycházely z různých navazujících norem. Při označení konkrétního šroubu, matice nebo jiné součásti se ale potřebné údaje zapisovaly společně jako jeden celek.

Číslo ČSN mělo vlastní logiku

Klasické označení ČSN používalo šestimístný třídicí znak. Nešlo tedy jen o náhodně přidělené číslo.

Proto se u celé řady starých norem pro šrouby, matice, podložky, čepy, nýty a další strojní součásti setkáváme s označením začínajícím:

ČSN 02 …

Technik, který systém znal, tak už z prvních dvou číslic věděl, do jaké technické oblasti norma patří.

V tom byl systém ČSN velmi přehledný. Například označení DIN 933 je dnes mezi lidmi pracujícími se spojovacím materiálem dobře známé, ale člověku, který tuto normu nezná, samotné číslo 933 neprozradí, že jde o šroub se šestihrannou hlavou se závitem k hlavě.

U ČSN byla základní příslušnost výrobku zakódována přímo v číselném systému.

Tvarová norma byla jen jednou částí celého systému

Pro zjednodušení používáme na STARÁ.cz výraz tvarová norma. Technicky jde především o výrobkové a rozměrové normy, ale pojem „tvarová norma“ srozumitelně vystihuje, co při výběru spojovacího materiálu potřebujeme určit.

Tvarová norma stanovovala například druh součásti, její tvar, rozměry, provedení hlavy, závit a další rozměrové vlastnosti.

Vedle ní ale existovaly další normy pro materiály, mechanické vlastnosti, pevnost, povrchové úpravy, zkoušení a další technické požadavky.

Právě jejich vzájemné propojení bylo na systému ČSN zajímavé.

V jednom úplném označení se spojilo více technických údajů

Tvarová norma tedy určovala například, jak má šroub vypadat a jaké má mít rozměry.

Materiálové a pevnostní požadavky mohly být stanoveny dalšími normami. Stejně tak povrchová úprava měla vlastní pravidla.

Při označení konkrétního výrobku se ale tyto údaje mohly spojit do jediného zápisu.

Neznamená to, že jedna jediná norma obsahovala všechny předpisy. Úplné označení výrobku ale dokázalo informace z několika navazujících norem spojit do jednoho logického celku.

Důležité byly číslice za tečkou

U staršího označování spojovacího materiálu se za základním číslem ČSN používaly také doplňkové číslice za tečkou.

Úplný zápis tak technikovi sdělil mnohem více než samotné číslo tvarové normy.

Povrchová úprava měla vlastní číselný kód

Také povrchové úpravy byly ve starším systému označovány číslem. U spojovacího materiálu se bylo možné setkat například s následujícím rozlišením:

Význam doplňkových číslic nebyl ve všech skupinách výrobků úplně stejný. Při čtení staré technické dokumentace je proto vždy nutné vycházet z konkrétní normy a příslušné skupiny součástí.

Samotný princip je však velmi zajímavý: část technických informací byla zakódována přímo v úplném označení výrobku.

ČSN byla celá soustava různých norem

Proto není přesné říkat, že ČSN byla pouze tvarová nebo pouze materiálová norma.

ČSN byla celá soustava technických norem. Obsahovala tvarové a rozměrové normy, materiálové normy, normy pro mechanické vlastnosti, povrchové úpravy, zkoušení a mnoho dalších oblastí.

U konkrétního výrobku se požadavky z několika těchto norem mohly vzájemně propojit.

Z označení se dalo skutečně „číst“

Když člověk systém znal, norma nebyla jen číslem v katalogu.

Už první číslice pomáhaly zařadit výrobek do určité technické oblasti. Další část určovala konkrétní tvarovou normu a doplňkové číslice mohly sdělit informace o materiálu, pevnosti nebo povrchové úpravě.

Na výkrese nebo ve výrobní dokumentaci tak nebylo nutné všechno dlouze vypisovat.

Jedno přesně sestavené označení dokázalo předat konstruktérovi, technologovi i výrobci velké množství informací.

Byla ČSN přehlednější než DIN?

Z hlediska systému číslování měla ČSN velkou výhodu.

Člověk, který znal třídění, se dokázal podle čísel alespoň základně orientovat, i když konkrétní normu neznal zpaměti.

U DIN je situace jiná. Čísla jako DIN 933, DIN 931, DIN 912 nebo DIN 934 jsou dnes známá hlavně proto, že se dlouhodobě používají. Samotná čísla ale zpravidla nevysvětlují, do jaké skupiny výrobků norma patří.

To však neznamená, že lze jednoduše říci, že ČSN byla technicky „lepší“ než DIN. O rozšíření technických norem nerozhoduje pouze logika jejich číslování, ale také průmysl, mezinárodní obchod a snaha o sjednocení technických požadavků mezi státy.

Československo mělo v technické normalizaci dlouhou tradici

Historie československé technické normalizace sahá více než sto let zpět.

Už v roce 1919 vznikl Elektrotechnický svaz československý. V roce 1920 vydal první soubor elektrotechnických předpisů a norem.

V roce 1922 vznikla celostátní společnost pro všeobecnou technickou normalizaci ČSN. Na tvorbě československých norem se podíleli odborníci z průmyslu, výzkumných ústavů i vysokých škol. Tehdejší normy byly dobrovolné, přesto měly díky své technické úrovni značnou autoritu.

Československo hrálo významnou roli také při vzniku mezinárodní technické normalizace. ČSN patřila mezi iniciátory založení Mezinárodní federace normalizačních organizací ISA, která byla založena v Praze v roce 1928. Na mezinárodní normalizační práci ISA později navázala dnešní organizace ISO.

V roce 1951 bylo původní spolkové uspořádání zrušeno a řízení technické normalizace převzal stát. Dobrovolné normy se změnily ve státní normy se závazným charakterem.

Po roce 1989 se československá a později česká technická normalizace začala stále více přizpůsobovat evropským a mezinárodním normám.

Svět se nakonec vydal cestou ISO a EN

Na technických školách se systém ČSN učil jako velmi propracovaná soustava a mohl působit jako způsob značení, který má před sebou velkou budoucnost.

Mezinárodní vývoj se však vydal především cestou sjednocování.

Stále větší význam získávaly normy ISO a v Evropě normy EN. Národní soustavy je postupně začaly přejímat.

Proto dnes běžně vidíme označení například:

ČSN EN ISO …

ČSN tedy nezmizela. Stále jde o českou soustavu technických norem, ale značnou část dnešních norem tvoří převzaté evropské a mezinárodní normy.

Starší československé tvarové normy proto byly v mnoha případech postupně nahrazeny normami EN nebo ISO. DIN však u spojovacího materiálu zůstává v praxi velmi rozšířené a zákazníci podle těchto označení dodnes běžně hledají šrouby, matice, podložky a další součásti.

Proč nás staré ČSN zajímají ještě dnes?

Staré normy ČSN rozhodně nepatří jen do historie.

Dodnes se s nimi setkáváme na starších technických výkresech, ve výrobní dokumentaci, katalozích, při opravách strojů nebo při hledání náhrady za původní spojovací materiál.

Pak vzniká velmi praktická otázka:

Převod však nemusí vždy znamenat stoprocentní zaměnitelnost.

Mohou se lišit některé rozměry, tolerance nebo jiné technické vlastnosti. Proto je při hledání náhrady vhodné kontrolovat nejen číslo normy, ale také rozměry, materiál, pevnost a konkrétní provedení výrobku.

Staré označení ČSN bylo vlastně technickým kódem

A právě to je na starém systému možná nejzajímavější.

Pro člověka, který jeho logiku znal, nebyla ČSN jen řadou číslic.

Třídicí znak pomohl určit oblast a tvarovou normu výrobku. Doplňkové údaje mohly určit jeho materiálové nebo pevnostní provedení a povrchovou úpravu.

Jednotlivé požadavky mohly vycházet z několika různých navazujících norem, ale v úplném označení konkrétní součásti se spojily do jednoho logického celku.

A možná právě proto si lidé, kteří se systém ČSN učili ve škole nebo s ním pracovali v technické praxi, jeho logiku pamatují dodnes.

Poznámka: Pojem „tvarová norma“ je v článku použit jako praktické a srozumitelné označení pro výrobkové a rozměrové normy spojovacího materiálu.